Pecinek

„Můžete mít zapnuté mobily a hrát na nich hry, klidně si i zdřímněte, pokud budete chtít. Jen zůstaňte potichu, ať nerušíte ostatní.“ Touto větou byli přivítáni žáci na začátku besedy v rámci protidrogové prevence. A samozřejmě to byla pro některé výzva, kterou hned využili.
„Otec se mi oběsil, když mi byly tři roky.“ Touto drsnou větou začalo povídání Pavla Ilčíka na naší škole. Pecinek – jak se mu přezdívá je již osm let abstinující narkoman. Podívala jsem se na žáky. Žádné mobily. V sugestivním vyprávění o svém životě pokračoval dalších asi 60 minut. Jeho životní příběh pohltil všechny přítomné. Nic neskrýval, mluvil otevřeně o svém dětství a nelehkém dospívání, které poznamenala smrt jeho maminky, která zemřela v jeho 16 letech. Vzpomínal na léta, kdy s bratrem přežíval ve squatech, na dobu strávenou ve vězení až k pobytu v komunitě pana Marečka, na psychiatrické klinice v Kroměříži i v Brně i odvykacím centru. Cestou „poztrácel“ spoustu kamarádů i známých, kteří se „ufetovali“ k smrti. Stejně jako jeho bratr. Pecinek si ale vybral jinou cestu. Zpráva o těhotenství jeho partnerky ho přiměla k tomu, aby se chopil šance vybojovat pro sebe, a zejména pro svého syna, lepší budoucnost.
Syrové, intimní a strhující bylo Pavlovo vyprávění. Pro žáky nejlepší prevence, kterou si pedagog může představit. A nejen pro ně. I pro mě, dospělého člověka, který se o drogovou problematiku dlouhá léta zajímá, byla jeho zpověď velmi silným zážitkem. Určitě budeme v tomto druhu působení na žáky pokračovat.

Mgr. Simona Marenčáková